V.A. : Česká romantická opera

Unikátní historické rozhlasové nahrávky z let 1949-1959.

CD I.
Karel Šebor: Zmařená svatba
Karel Bendl: Starý ženich
Josef Richard Rozkošný: Svatojanské proudy
Vojtěch Hřímalý: Zakletý princ
Antonín Dvořák: Král a uhlíř
Jan Malát: Veselé námluvy
Karel Kovařovic: Na Starém bělidle
Stanislav Suda: U božích muk
Vítězslav Novák: Dědův odkaz

CD II.
Karel Bendl: Lejla aneb Obležení Granady
Bedřich Smetana: Viola
Zdeněk Fibich: Hedy
Eduard Nápravník: Dubrovský

Interpreti
Libuše Domanínská, Beno Blachut, Drahomíra Tikalová, Karel Kalaš, Milada Šubrtová, Maria Tauberová, Ivo Žídek, Eduard Haken, Věra Krilová, Theodor Šrubař, Ludmila Hanzalíková, Antonín Votava, Bořek Rujan, Jaroslava Vymazalová, Ludmila Červinková, Jaroslav Gleich, Jan Soumar, Antonín Zlesák
Pěvecký sbor Čs. rozhlasu v Praze, sbormistr Jiří Pinkas
Pražský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr pražského rozhlasu, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Praze, Plzeňský rozhlasový orchestr,
řídí František Dyk, Jiří Pinkas, Karel Ančerl, Alois Klíma, Antonín Devátý

„Na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let 19. století hrozilo naší hudbě jakési nebezpečí. Jednostrannost. Všechen zájem obecenstva tou dobou byl obrácen k divadlu, k opeře. Kdo tam si nevydobyl vavřínů, nezdál se býti velkým skladatelem. Nedoceňovala se hudba instrumentální, koncertní,“ napsal hudební estetik Otakar Hostinský ve svém shrnutí Česká hudba 1864–1904. Úsilí skladatelů o uznání v oboru opery mělo své důvody. Divadelní jeviště představovalo nejlepší prostředek podpory národního vědomí, hudba ve spojení s dramatickým příběhem měla bezprostřední účinek na divákovy city. A operní skladatel se jím hlásil ke společnému národnímu dílu.

Souběhem vědomých snah i historických náhod byla za vzor české národní opery přijata Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany a všechny další snahy na operním poli se měřily jeho dílem, a to i přesto, že Smetana sám se vzápětí musel vyrovnávat s výtkami příklonu k cizímu (wagnerovskému) směru. Smetanovi současníci a následovníci neměli snadnou pozici. V ohlasech na premiéry nových děl čteme až příliš často výtky reminiscencí na Meyerbeera, Gounoda, Wagnera či Mendelssohna, zatímco (mlhavě definovaný) „smetanovský“ směr znamenal jedinou správnou cestu. Samostatná česká opera se od šedesátých let 19. století vyvíjela současně s proměnou žánru od číslové opery k prokomponovanému hudebnímu dramatu a se změnami v námětové sféře a v pojetí libretistiky. Často evidentně zvnějšku vnucenou snahu zavděčit se smetanovskému vzoru spatřujeme především