Karen Blixenová, čte Vilma Cibulková : Vzpomínky na Afriku

„Probouzeli jste se s myšlenkou, že patříte právě sem a nikam jinam…"
V nitru Afriky, odkud se kdysi do světa rozšířila káva i samo lidstvo, nalézá sotva třicetiletá dánská intelektuálka nový domov a brzy i jámu lvovou, zvlášť když začne být na všechno sama. Nestěžuje si. Na šesti stech akrech půdy v nadmořské výšce dvou tisíc metrů pěstuje baronka Blixenová od jara 1914 až do krize v roce 1931 náročný kávovník a vnímá dění kolem sebe se zjihlostí Seveřanů, kteří tak rádi hledají lepší já v teplém klimatu. Najatí domorodí Kikujové své „Msabu“ důvěřují, neboť je neváhá léčit, vyučovat a občas i rozsuzovat, aniž dává najevo převahu bílého etnika, jež si ze země uloupené přírodním národům dlouho dělalo pouze safari. Krajina rovníkové Keni, čarovná, hrdá a drsná zároveň, uchystá však autorce barvitého poloautobiografického pásma i bolestné ztráty. A přece si uchovává nádech ztraceného ráje, k němuž se srdce ve vzpomínkách vroucně vrací jako do mateřské náruče. Příběh zfilmoval režisér Sydney Pollack s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v hlavních rolích. Snímek z roku 1985 získal sedm Oscarů a tři Zlaté glóby.

Čte: Vilma Cibulková
Délka nahrávky 14 hodin 34 minut

Karen Blixenová (1885-1962)
Vzdělaná mladá aristokratka z východodánského Rungstedlundu, která se toužila stát malířkou, projevila na svou dobu mimořádnou samostatnost. Zkusila štěstí jako kolonistka v rovníkové Africe a poblíž Nairobi těsně před první světovou válkou stanula s novomanželem, bratrancem Blixenem-Finecem, v čele kávovníkové farmy. Když se ale záhy poté ukázalo, že záletný choť rozházel celé její věno a ještě ji nakazil zákeřnou chorobou, musela v Keni hospodařit na vlastní pěst. Peripetie soužití s domorodými zaměstnanci i bělošskými sousedy zaznamenala po otcově vzoru v denících, jež se po návratu do vlasti staly podkladem pro koláž Vzpomínky na Afriku (1937, č. poprvé 1948). Přitom byla nadále ve styku se znamenitými osobnostmi i aktuálními literárními proudy, které na poli kratších žánrů obohatila tak vlivně, že ji Dánové několikrát neúspěšně nominovali na Nobelovu cenu. Subtilní prózy, v nichž rozvíjela ducha severské novelistiky i etiku krajana Sørena Kierkegaarda, psala tato meziválečná klasička rovněž přímo anglicky, a to pod pseudonymy Isaak Dinesen či Osceola. U nás je shrnují sbírky Zimní pohádky / Anekdoty osudu (č. 1986), Sedm fantastických příběhů (č. 1999) a Babetina hostina (č. 1971), jejíž titulní povídka získala ve filmové verzi (1987) Oscara za nejlepší zahraniční snímek.